Třída Spruance patří k nejzajímavějším konstrukcím amerického námořnictva studené války. Velký trup, mimořádné schopnosti protiponorkového boje, dvojice vrtulníků a jako první americká třída torpédoborců používala také plynové turbíny, což vytvořilo fantastický základ.
Z něj byly později vyvinuty nejen křižníky Ticonderoga, ale nepřímo také mnohem slavnější torpédoborce Arleigh Burke.
Spruance vznikl pro jednu konkrétní válku
Když se v roce 1975 USS Spruance (DD-963) dostal do služby, Spojené státy připravovaly své námořnictvo především na střet se Sovětským svazem. Jednou z největších hrozeb byly rychlé a stále tišší sovětské ponorky, které mohly ohrozit americké letadlové lodě.
Spruance proto nebyl od začátku navržen jako univerzální „raketový křižník v menším balení“. Jeho hlavním úkolem byl protiponorkový boj (ASW) a doprovod svazů letadlových lodí. Tomu odpovídala také konstrukce.
Americké námořnictvo vytvořilo neobvykle velký torpédoborec. Plavidlo měřilo přibližně 172 metrů, mělo plný výtlak kolem 9 250 tun a konstrukce poskytovala dostatek prostoru nejen pro posádku, ale také pro rozsáhlou elektroniku, sonary, zbraně a dva vrtulníky.
Velikost nebyla samoúčelná. Spruance měl být schopný dlouhodobě operovat na otevřeném oceánu a současně poskytovat kvalitní platformu pro detekci ponorek.
Revoluční třída pro americké námořnictvo
Spruance se stal první třídou amerických torpédoborců, která byla od počátku poháněna plynovými turbínami. Čtyři turbíny General Electric LM2500 poskytovaly dohromady přibližně 80 000 koňských sil a poháněly dvě hřídele. Maximální rychlost dosahovala zhruba 32,5 uzlu.
Dnes to může působit samozřejmě, ale v polovině 70. let minulého století šlo o významnou změnu.
Plynové turbíny nabízely vysoký výkon v relativně kompaktním prostoru, rychlé uvedení do provozu a zjednodušení některých aspektů provozu ve srovnání s klasickými parními turbínami.
Ještě důležitější byla samotná koncepce lodi. Spruance byl navržen s ohledem na budoucí modernizace. Prostor, hmotnostní rezervy a kapacita elektrické energie umožňovaly v průběhu služby instalovat nové zbraňové a elektronické systémy.
Dobové materiály amerického námořnictva skutečně zdůrazňovaly modulární charakter konstrukce a možnost budoucího doplňování výzbroje.
Zabiják sovětských ponorek
V oblasti ASW patřil Spruance k tomu nejlepšímu, co tehdejší americké námořnictvo nabízelo. Kombinace velkého a stabilního trupu, nízké akustické signatury, výkonného sonaru SQS-53, vlečného systému SQR-19 a dvou vrtulníků tvořila velmi silnou platformu pro vyhledávání nepřátelských ponorek.
Naopak ale kritici mu vytýkali relativně slabou protivzdušnou výzbroj a velký trup v poměru k počtu nesených zbraní. Jenže přesně to byla cena za specializaci na lov ponorek.
Tomahawky pro ošklivé káčátko US Navy
Spruance se postupně změnil. Původní konfigurace byla během služby významně modernizována a americké námořnictvo využilo právě rezervy, které konstrukce poskytovala.
Čtyřiadvacet z 31 lodí dostalo 61článkový systém Mk 41 VLS. Ten umožňoval používat především střely Tomahawk a protiponorkové střely VLA. Některé lodě přitom předtím dostaly Tomahawky v obrněných kontejnerových odpalovačích.
Tím se Spruance proměnil z relativně nenápadného ASW torpédoborce v zajímavou údernou platformu.
Během operace Desert Storm lodě třídy Spruance vypustily 112 ze 288 Tomahawků použitých v rámci tehdejší kampaně. USS Fife (DD-991) odpálila sama více než 60 střel.
Najednou se ukázalo, že konstrukce, která byla v 70. letech kritizována jako příliš velká a málo vyzbrojená, má značný modernizační potenciál.
Arleigh Burke: A potom přišel univerzální voják
Třída Arleigh Burke nevznikla ve vzduchoprázdnu. Americké námořnictvo při jeho vývoji využilo zkušenosti ze Spruance. Oficiální materiály US Navy výslovně uvádějí, že DDG-51 převzal značnou část pohonného sýstému právě ze Spruance. Současně však dostal zcela nový trup, a především integrovaný systém Aegis.
Burke využil čtyři plynové turbíny LM2500 stejně jako jeho předchůdce, ale kolem nich postavil mnohem schopnější bojový celek. Základem se stal radar SPY-1 a bojový systém Aegis, který spojoval radar, počítačové řízení, řízení palby a raketové systémy do jednoho integrovaného systému.
To zásadně změnilo úlohu torpédoborce.
Spruance mohl být vynikajícím lovcem ponorek (kdyby došlo k válce se SSSR) a po modernizaci se stal schopnou údernou platformou díky Tomahawkům. Burke však dokázal současně působit nejen proti ponorkám, hladinovým cílům, letadlům i řízeným střelám ale později získal také schopnost protiraketové obrany.
Přesto se nedá říct, že Spruance prohrává ve srovnání na celé čáře. Starší třída torpédoborců měla několik velmi zajímavých vlastností. Velký trup poskytoval vynikající platformu pro ASW vybavení, dva vrtulníky a budoucí modernizace.
V původní roli ochrany svazů letadlových lodí před sovětskými ponorkami byl její design mimořádně dobře promyšlený.
Velký trup navíc poskytoval značnou rezervu pro další systémy. Právě z konstrukčního základu Spruance vznikla také třída AEGIS křižníků Ticonderoga.
V čem Burke Spruance překonal?
Slabina Spruance se objevila ve chvíli, kdy se požadavky na americké hladinové lodě změnily.
Studená válka skončila, hrozba sovětské ponorkové flotily se změnila a americké námořnictvo potřebovalo stále více univerzální lodě schopné současně řešit vzdušné, hladinové, podhladinové i pozemní cíle.
Burke byl pro tento nový svět mnohem vhodnější.
Už první lodě třídy dostaly Aegis a Mk 41 VLS. Pozdější varianty získaly výrazně modernější senzory, schopnost balistické protiraketové obrany, dva vrtulníky a další modernizace. U Flight III se navíc Aegis kombinuje s radarem SPY-6.
Zatímco Spruance musel být postupně modernizován, aby se jeho původní konstrukce přizpůsobila novému prostředí, Burke byl od začátku navržen jako víceúčelový raketový torpédoborec.
Ironií osudu je, že Spruance své schopnosti neztratil. Jeho problémem bylo, že jeho schopnosti začaly být dostupné na jiných lodích. Poslední loď revoluční třídy byla vyřazena v roce 2005, výrazně dříve před původně předpokládanou životností.
Pokud bychom si tedy položili otázku „který torpédoborec je lepší jako bojová loď?“, vítězem je jednoznačně Arleigh Burke. Pokud by ale otázka zněla „která konstrukce byla ve své době revolučnější?“, Spruance je ta správná odpověď.
Nejdůležitější je, že Burke vlastně není popřením třídy Spruance. Je její evolucí. Americké námořnictvo vzalo zkušenosti z velkého a robustního Spruance, přidalo Aegis a vytvořilo loď, která už nebyla pouze specialistou na ponorkovou válku, ale univerzálním vojákem.
Spruance tedy možná nebyl „nejlepším americkým torpédoborcem všech dob“. Byl však jedním z nejdůležitějších amerických torpédoborců vůbec, protože ukázal, jak může vypadat moderní velká námořní platforma, na níž lze po desetiletí měnit výzbroj a elektroniku. A právě z této filozofie později vyrostl Arleigh Burke.
Zdroj: US Navy, US Naval Institute
Autor/Licence fotografie: Spruance Class, USS Elliot (DD 967), PH1(Nac) James G. McCarter, USN, Public Domain